Michal Vojkuvka

- SuperSavings

4.3. - 12.4. 2015

Fotograf Michal Vojkuvka (*1972) se autorské fotografii věnuje od osmdesátých let minulého století. Při své tvorbě používá výhradně filmový materiál a své fotografie zpracovává klasickými analogovými metodami, které ho oslovují svými ztrácejícími se možnostmi. Proto i na své třetí samostatné výstavě s názvem SuperSavings představuje sérii snímků vzniklých po technické stránce velice specifickým způsobem - Vojkůvka zvolil pro svou výstavu monumentální formát bromostříbrných originálních zvětšenin 250 x 90 cm, které se přes mnohá úskalí s tím spojená rozhodl sám zpracovat. Vznikly tak fascinující obrazy. 

Jedna z fotografií dala název i celé výstavě – SuperSavings. Reklamní nápis v popředí fotografie, který dnes už nikoho nepřiláká, nesoucí však svou vlastní, novou symboliku.  Název může odkazovat právě ke způsobu, jakým dnes naprostá většina fotografií vzniká a nabízí pouze záplavu laciného, digitálního šumu.
V loňském roce jsme slavili významné výročí - uplynulo totiž právě 175 let od vyhlášení objevu fotografie, který doslova změnil náš svět. Od Daguerrova vynálezu, který představoval unikátní nerozmnožitelný originál fotografického záznamu na stříbrné destičce, prošla fotografie neuvěřitelným vývojem. Na jedné straně to byly další objevy a dílčí vynálezy, od skleněných desek přes svitkový film k Polaroidu a s tím související vývoj fotoaparátů a optiky, na straně druhé se objevuje nová profese, fotograf. Nutno přiznat, že jeho úloha se v různých dobách značně proměňovala. Od zručného řemeslníka, nebo výsostného umělce v době piktorialismu, přes odvážného dokumentaristu ve dvacátém století, až po téměř anonymního tvůrce dnes, kdy digitální technologie odstranila náročnost technického zpracování snímků a umožnila, aby se fotografie proměnila v konzumní produkt. Útočí na nás ze všech médií a v jakési průměrné podobě je schopen ji vytvořit doslova každý. Takovýto produkt má ovšem mizivou hodnotu a v té záplavě jej vlastně už ani nevnímáme.


Naštěstí zůstává ještě dost umělců, kteří se tvrdošíjně drží klasických analogových postupů a proces negativ-pozitiv je pro ně posvátný. K nim patří i Michal Vojkůvka. Tady je namístě říci, že Vojkůvka je profesí kameraman a při svých studiích na FAMU zažil naplno ještě dobu, kdy digitální kamera byla v začátcích, takže studenti do kamer zakládali a po zpracování promítali filmový pás. Od kamery k fotoaparátu není daleko. Právě na FAMU se Vojkůvka do fotografie zamiloval. Ze všech jeho vzorů můžeme jmenovat především dva výjimečné fotografy, kteří mají zásadní vliv na jeho tvorbu i na to, co můžeme vidět na této výstavě. Je to Josef Sudek a Josef Koudelka. Řeklo by se, že tak rozdílné autory můžeme jen stěží najít. Sudek patří ke klasikům české fotografie, proslulá jsou zvláště jeho zátiší, o více než generaci mladší Josef Koudelka se proslavil snímky ze srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v šedesátém osmém roce. Přesto se jejich tvorba potkala v jednom konkrétním místě – na Mostecku. Sudek zde v padesátých letech fotografoval panoramatickým přístrojem lokalitu, která se začínala proměňovat vlivem těžby uhlí, Koudelka se sem vypravil po svém návratu z emigrace, aby o čtyřicet let později zachytil rovněž panoramatickým přístrojem to, co z krajiny ještě zbylo. Oba tyto vlivy se ve Vojkůvkově tvorbě promítají do obrazů svébytných krajin, kde přítomnost člověka je patrná ve více nebo méně znatelných stopách, které po něm zůstávají. I motiv zátiší se objevuje jako detail krajiny či vegetace. Významné místo pak zaujímají městské krajiny, které můžeme vidět právě zde na této výstavě.


Když před pár lety práce zavedla Vojkůvku do Spojených států amerických, přibalil si na cestu kromě kamery i panoramatický přístroj Linhof. Kromě toho měl s sebou i kdesi hluboko uložené obrazy amerických měst, obrazy, které znal z tvorby amerických malířů hyperrealistů z 60 až 80 let dvacátého století. Obrazy rezivějících aut, zaparkovaných kdesi na předměstí, zahrádek, domků a kandelábrů, jejichž předlohou byly amatérské rodinné fotografie, si Vojkůvka nesl s sebou jako nevyvolaný film. Stejně tak ho tyto latentní obrazy doprovázely i v letadle nad Atlantikem. A ve chvíli, kdy stál na místě, je musel všechny zapomenout, aby je pak stiskem spouště znovu vytvořil.


Není náhoda, že většina fotografií vznikla v Detroitu, ve městě, které dalo světu právě hromadně vyráběný automobil, ale jehož dnes již zašlou slávu připomínají opuštěné tovární haly, budovy nádraží, zavřené stánky s občerstvením a odstavená auta. Ale ani tady nejsou Vojkůvkovy fotografie zcela bez života – silnice a mosty stojí, auta jezdí dál, nade vším se však vznáší nenápadný oblak zániku. Do svého souboru fotografií, téměř jako protipól, zařadil Vojkůvka i několik snímků z Venice Beach, předměstí Los Angeles, místa s mořem a palmami. Ani tyto obrazy však v ničem nepřipomínají reklamní fotografie, uprostřed jedné je dokonce omšelý sloup s nenápadnou  tabulkou, varující před možnou vlnou tsunami. Závěr celé výstavy pak tvoří fotografie přístavního mola, kdy vám nakonec dochází, že se jedná o cestu, končící v prázdnu.


Kurátor výstavy: Bořivoj Hořínek, fotograf

 

Výtěžek z prodeje bude věnován Občanskému sdružení a dennímu stacionáři  AKORD pro děti, mládež a osoby s mentálním postižením a kombinovanými vadami v Městské části Praha 2

 

Přihlaste se k odběru novinek

muz_s_brylemi_autoportrét.jpg