Elena Steiner

- BODY TALKS

9.10. 2014 - 4.1. 2015

 

Co vidíte, když se díváte do zrcadla?

A čeho se bojíte, když od něj odvracíte tvář? Co slyšíte, když se svým tělem zůstanete sami?

A co když opravdu zůstanete sami?

 

 

Kult mládí a krásy není dobový konstrukt "spadlý z nebe", aby nás tu zničehonic tyranizoval svým všudypřítomným tlakem. Jeho existence (stará nejspíš jako lidstvo samo, neboť biologické podstaty) je mnohem delšího trvání než všechna nová média, jimiž útočí. Ovšem co se liší, je míra prostředků, které má tento kult v momentálně k dispozici. Ta je s jakoukoliv uplynulou dobou nesouměřitelná.
Ideál je vždy svým způsobem formou virtuální reality, k níž se společnost vztahuje. Projektuje do ní své představy o dokonalosti a tímto bičem, upleteným ve stylu přání otcem myšlenky, se pak ráda bičuje. "Ve zdravém těle zdravý duch"...to už tady párkrát bylo. Nyní jsou však používány k vizualizaci a šíření tohoto spásonosného ideálu opravdu velmi přesvědčivé nástroje. Natolik přesvědčivé, že člověk v podstatě ani nemůže pochybovat o možnostech jeho dosažení. Natož pak o správnosti těchto snah, že? Protože na tom se přece všichni vesměs shodneme, že krása je příjemnější než ošklivost, nebo ne? Pilulka sem, krém tam, tu přistřihnout, přiříznout, přišít. Přeprogramovat. Kolektivní iluze této možnosti vytváří celospolečenský tlak na vůli ke kráse. A kdo nejde s námi, toho vyhoďme z kola ven, ten je úspěchu a lásky nehoden.

A co vy, už jste mladí a krásní? 

 

 

Elena Steiner, současná rakouská umělkyně, dosud excelovala hlavně na zahraniční, primárně německé umělecké scéně. Přestože původem Češka, jedná se o její tuzemskou premiéru, vyjímečnou rozsáhlostí expozice.

Ve své převážně malířské tvorbě se Elena Steiner věnuje fenoménu kultu lidského těla. To, jakým způsobem je nám mass medii a reklamním trhem vnucován ideál fyzické krásy, věčného mládí a nepřiměřená sebeidentifikace s naplněním tohoto tlaku, autorka řeší z různých úhlu pohledu. Nebojí se sarkasmu, vtipu, kritiky, ale ani hlubších vrstev toho, co s námi může tento tlak psychicky dělat. Vyjímečně vytříbená vizuální forma podání námětů je nepřehlédnutelnou kvalitou jejích děl.

 

V pohlížení na fenomén kultu těla lze u malířky vysledovat dvě dominantní perspektivy, které se vzájemně doplňují a rozvíjí v celistvějším uchopení problému.

První z nich je charakteristická akrylovými, převážně velkoformátovými obrazy, kde kombinuje precizní fotorealistickou malbu s reálnými předměty. Dokonalá malířská technika, a tudíž perfektní iluze virtuální reality, člověku tak dobře známá z veškeré vizuální masáže vůkol, je zde narušována jednak formálním uplatněním trojrozměrných objektů, druhak obsahovou stránkou zobrazovaného.

Násilný vpád třetího rozměru do obrazů rozbíjí hranici mezi iluzí a realitou. Formální dokonalost je tím narušena, podkopána a stává se lidskou a přístupnou. A stejně tak obsah, ono neskonalé štěstí, které by účastníkům obrazů dosažení dokonalosti mělo přinést, je jaksi v nedohlednu... protože když nám takto otevřená brána do virtuální reality dovolí nahlédnout blíž na zobrazené jedince, koho zde vlastně vidíme? Jak jim v tomto stavu je?

Druhá linie představuje olejomalby, kde je médium malby přiznané hrubšími tahy a introvertnějším podáním barev. Takto podaná technika nic nekamufluje a nechává nás rovnou nahlédnout na intimní, niterné stavy člověka. Nicméně po tomto velkorysém pozvání nás ihned po vstupu zarazí neúčast vyobrazených osob na naší přítomnosti. Navíc jejich stavům asistují různé předměty, ať už běžné či smyšlené, v rozličných způsobech užívání. Jejich úloha spočívá v křehkém znásilňování bytosti do nepřirozených poloh a umožňují nám tak pohled na lidské tělo jako umělecký předmět.
Takto vzniklá konsturkce z těla a objeku nám zároveň skýtá možnost nejhlubšího náhledu na limity vlastního bytí, jenž musí být přizpůsobeno, aby obstálo coby součást tohoto světa.

Obě tyto linie maleb Eleny Steiner zkoumají dva póly jednoho fenoménu, sebepřijetí. Na jedné straně z vnějšku, kdy se snažíme napasovat do okolní představy o tom, jací máme být, abychom byli vůbec akceptováni okolím. Na druhé straně otázka schopnosti přijmout se, jací jsme, ve vlastních tělech a omezeních. Kontrast dvou prostorů, ideálního nekonečna nabízejícího stejné množství možností, jak a proč být dokonalí. Versus jasně ohraničená cimra vlastní osobnosti, na níž člověk naráží, kdykoliv se z ní snaží vymanit.

Oba tyto póly se většinu času odehrávají v našich myslích. Výsledek jejich střetávání je to, jak žijeme, co konáme a tvoříme. Je to zdroj toho, jak naše tělo hovoří.

 

kurátorka výstavy: Barbora Maštrlová

 

více o Eleně Steiner >

 

 

Show More

Přihlaste se k odběru novinek